DWD.cz

Na počátku se punku nikdo moc nesnažil zabránit, avšak po pár koncertech a proniknutí stylu na veřejnost si tehdejší političtí představitelé uvědomili potencionální nebezpečí této hudby a začalo pronásledování, teror a uvězňování. Důležitý podíl na útlaku měl článek s názvem „Nová Vlna se starým obsahem“, který vyšel roku 1983 v bolševickém magazínu Tribuna a jehož autorem byl jistý novinář vystupující pod krycím jménem Jan Krýzl. Psal zde o nesnesitelnosti novovlné hudby, o její ošklivosti a kulturním barbarství. Kritizoval vše, co se kde naskytlo, a bez ostychu zmínil několik kapel i jmen. Zdůrazňoval, že tato hudba vede mladé lidi proti socialismu a jemu vlastním hodnotám. Negativně se autor postavil proti módě, pódiové show, textům i muzice. Hráče, posluchače i příznivce posílal, raději než na koncerty, do psychiatrické léčebny. Článek byl plný ironie a pohrdání. Například odstavec o hudbě a textech zněl: „Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá mnohadecibelový zvuk vůbec nazvat) doprovázející texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za "umělce". Bohužel, věc je složitější a vážnější. Texty, v nichž se např. opakují "důmyslná" slova "kaťa, paťa, haťa" (Pražský výběr), nebo se pět minut vyřvává "Bejby, bejby, dej mi kadilak", či "hipi, hipi, šejk" (Letadlo), či vulgární text "má špinavá záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda", i píseň s názvem Pal vodsuď, hajzle (Jasná Páka), nebo "náš pán je král, má jméno heroin" (Bronz), vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí.“

Po vydání tohoto čísla Tribuny začali příslušníci bezpečnosti a další pochlebovači strany příznivce „protirežimní“ hudby pronásledovat a uvězňovat. Všem kapelám zde zmíněným byla zakázána činnost. Na ostatních koncertech pak zpravidla Státní bezpečnost ukončila hraní po dvou, třech písničkách. Fanoušci byli zmláceni, spousta účastníků zatčena a odvezena k nekončícím výslechům s nabídkami ke spolupráci. O tomto článku se zmiňuje i Mikoláš Chadima ve své knize Alternativa: „Týden po Tribuně uveřejňuje krátký výtah z článku i Rudé právo (největší a nejčtenější). Od té chvíle je každému členu byrokratického aparátu jasné, že pokud chce jít s dobou, musí bojovat proti „moru rockové hudby“ zatažené do Čech agenty západních ideologických centrál. Během několika měsíců je znemožněno vystupování všech kapel, jejichž jména se v článku objevila, všem, které se objevily po roce 1981, a poslednímu pohrobkovi pražské alternativní scény, skupině Švehlík, která do nového roku vystartovala pod názvem Marno Union.“

Příčinou koncertních terorů nebylo ani tak samotné hraní, nýbrž ta skutečnost, že se akce pořádaly za zády vlády, tedy neoficiálně. „Prostý fakt, že k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či luxusního sálu měl za následek to, že se punk u nás hrál skoro všude a většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami. To, že se neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku, ale právě ony spontánní, oficiálně neorganizované a nekontrolované aktivity, byly nakonec nejčastější příčinou represí proti tomuto stylu.“ (V knize Kytary a řev aneb co bylo za zdí)

I přes toto si punk stále udržoval a lákal další posluchače. Jeho postavení proti společnosti bylo tím, co „punkáče“ spojovalo a nedovolovalo jim odejít a vzdát se. Ono totiž už jenom propadnout této hudbě a celé subkultuře znamenalo stát se nepřítelem společnosti, socialistické společnosti, a zůstat jím až do roku 1989.