DWD.cz

Možnosti, které by pro nás dnes byly na prvním místě, přečíst si fakta o punku v magazínech (dnes hlavně na internetu), bylo velice málo. Pokud se takto stalo v nějakém československém týdeníku, většinou samozřejmě v hanlivém pojetí, nebylo možno této informaci důvěřovat. Věřit se dalo pouze zahraničním listům, zde byl ale zase problém exportu do Československa. Pár lidí si nechávalo vozit tyto magazíny od zahraničních kolegů, avšak takto spolupracovat zvládala pouze hrstka hudebních publicistů. Zbytek národa se mohl, a to hlavně co se týče otázky vizáže, dočíst o punku v německém časopise Bravo, který byl tehdy zaměřen spíše na tvrdší rockovou hudební scénu. Zde se českoslovenští punkové inspirovali vyobrazenými fotografiemi kapel jako Sex Pistols, Clash atd. a vyráběli si napodobeniny jejich šperků, oblečení i účesů. „Počátkem osmdesátých let měl český punker obrovské problémy s ošacením (pominu-li represe unifikované společnosti). Punkerský módní styl prezentovaný časopisem Bravo byl nedostižný jako skafandr astronauta Neila Armstronga – černý kožený křivák, tygří kalhoty, vysoké kožené boty, a hlavně myriáda stříbrných doplňků a barvy na vlasy, to byly zkrátka věci v Československu nesehnatelné. Pár šťastlivců mělo sice několik pankáčských pyramid a placek z Maďarska, ale gro tvořily šatníky rodičů a speciální, ryze české modely. To byl absurdně uzavřený cyklus, kdy se punk po své komercionalizaci na Západě zjevil v českých zemích se zpožděním ve své ryzí, „smetištní“ podobě, takový, jaký původně byl.“ Píše Lou Fanánek Hagen v knize Tak to bylo, tak to je.

Po magazínech si automaticky položíme otázku - co další media? Televize byla v tu dobu bohužel akorát zdrojem nezkreslených informací. Zde se člověk dověděl asi něco podobného, ne-li hanebnějšího, jako v již zmiňovaném „bolševickém“ týdeníku Tribuna, v článku „Nová vlna se starým obsahem“. Rádio na tom bylo o něco lépe. Naladit zahraniční stanici nebyl zas až takový problém, tomu komunisté nebyli schopni zabránit. Čas od času se stalo, že se někdo zaposlouchal do stanice vysílající pořad o undergroundu, nové hudbě, nebo právě o punku. Jak je uvedeno v knize Punk Not Dead v rozhovoru s Petrem Hoškem, nynějším zpěvákem kapely Plexis: „Začalo to rádiem Luxemburk, to mi bylo asi 13 let a byl tu, ostatně jako pořád, totální nedostatek muziky. Onehdá tam vysílali asi hodinový profil manchesterských Buzzcocks a mluvili taky o punku, strašně mě to tenkrát vzalo. Bylo to pro mne něco novýho, bezvadnýho a hlavně přístupnýho. Nerozuměl jsem textům, ale měl jsem pocit, že vím, o co v tý hudbě jde. Samozřejmě jsem měl z toho ze začátku chaos v makovici, ale to se rychle srovnalo. Dodnes mě nic nechytilo tak jako tenkrát punk.“ Právě rádio Luxembourg, které začalo od roku 1957 vysílat v němčině, bylo nejposlouchanější stanicí v Československé socialistické republice, kde se mladá generace mohla dostat k informacím o zahraniční populární hudbě.

Miroslav Wanek (FPB) pak v Knize přání a stížností mnohé shrnuje a říká: „Inspirativní hudba se k nám dostávala různými kanály – Radio Luxembourg, Rock Palace na německé televizi u Oty Šnajdra, Luboš Koudělka měl tátu na montáži v Libii, ale nejvíc vozil Růžička z Jazzové sekce – Art Bears, Pere Ubu, Residents, Ebba Gron, Clash, Chrome, Chinas Comidas, Killing Joke a desítky dalších. To bylo jako zjevení – po těch Omegách, Uriah Heep, Deep Purple a Nazareth se najednou otevřel jiný svět.“

Když se tedy pár jedinců seznámilo se zahraničním punkem, mohl začít vznikat punk český. Ze začátku by se československým pokusům dalo říkat spíše underground s prvky importující punkové muziky, čili s jistou nadsázkou „under-punk“. Byl to tedy znovu Extempore band a posléze ještě Energie G, kapela Zikkurat a Atima 16. Se všemi těmito skupinami už se začínalo různě skloňovat slovo punk, byť stále jím ještě dokonale nebyl. Tito hudebníci byli právě ty osoby, které se zasloužily o alespoň nějaké pomyslné rozšíření punku mezi nic netušící československý lid a díky nimž posléze začali fungovat jiní. „Punk tou dobou, to byla spíš nová větev undergroundu. Však nám taky lidi okolo něj dost pomáhali. Chadima s Pospíšilem (Garáž) nás hnali do hraní a zkoušení, Pepa Janíček ochotně půjčoval aparát Plastiků. Janíček, to byl vůbec takovej duchovní tatík kapely, obdobně jako Karel Habal (Vokno). Tihle čtyři lidi pro nás dost udělali.“ (V knize Punk not dead.) Extempore, Energie G, Zikkurat i Atima 16, celá čtveřice měla možnost zahrát si na 9. Pražských jazzových dnech probíhajících od 2. 11. 1979. Pro Extempore to byl na dlouhou dobu poslední legální koncert (další až v lednu 1989). Energie G zde předvedla svižné punkové skladby, některé původní, některé pak covery anglických či amerických kapel. V programu 9. Pražských jazzových dnů vyšla recenze, která říkala: „Dopolední program zahájila Energie G. Jak její název říká – s energií. Zdá se, že vývoj skupiny stojí na místě – od parníku, kde vystupovali, pokročili sice v souhře, ale to je všechno. Chtělo by to určitě bohatší a původnější repertoár. To, jak se zdá, bude nemoc všech mladých kapel. Ale vcelku to byl dobrý zahajovák – dynamický, vitální, plný mladistvého nadšení.“ Podobná si tato kapela byla s další skupinou s názvem Atima 16, o které se bohužel téměř nic nedochovalo, alespoň ne žádné nahrávky, pouze pár fotografií. K večeru potom nastoupila skupina Zikkurat a předvedla zde poprvé svoji punkovou duši. Vedle jejich vlastní tvorby výrazně ovlivněné Frankem Zappou, většinou různé improvizace a experimentování se zvukem, elektronikou, nástroji či texty, zde předvedli svůj punkový repertoár, který se skládal z převzatých skladeb od zahraničních kapel typu Sex Pistols či Ramones. „Do širšího povědomí se Zikkurat dostal po 9. Pražských jazzových dnech 1979. Zde se představil s programem, který už slučoval obě předchozí orientace: punkovou jednoduchou útočnost, kterou přináší zejména Vilém Čok, doplňovala tradice rockového hledačství sedmdesátých let, kterou byl nasáknut Jirka Křivka.“ (V knize Excentrici v přízemí.) Ale jak se stalo, že se tato kapela se zálibou v undergroundovém experimentu začala zajímat o punk? V knize Punk Not Dead to objasňuje Jirka Křivka (Zikkurat): „Na jaře 1978 jsem slyšel v rádiu píseň ´5 minutes´ od Stranglers a hned jako by mnou projela elektřina. O existenci punku jsem věděl už v souvislosti s newyorskou scénou, počínaje Patti Smith a rokem 75. Na burze jsme si s Čokem koupili desky Stranglers a Ramones. Když jsme si je pak pustili, rozbolela nás oba hlava. Pak jsem ´objevil´ Sex Pistols a vzpomněl si, jak mi Baláž ukazoval v devítce jejich fotku v Bravu – tehdy mi to ještě nic neříkalo. Najednou to ale bylo tady. Byla to úplná smršť – takovej zvuk jsem z desky ještě neslyšel ...“

Po tomto punkovo-undergroundovém výbuchu bylo Československo připraveno na další vlnu, která s sebou nesla již původní hudbu s texty mířící proti problémům u nás, které se tvrdě trefovaly do všeho, co nebylo svobodomyslnému člověku po chuti. Tímto vznikla konfrontace mezi československým a angloamerickým punkem, kdy v cizině to byl mnohem agresivnější projev proti kapitalizmu, kdežto u nás méně násilnou a viditelnou formou boj proti životu v socialismu.

Punk se v zemích svého původu formoval cca 20 let. V Československu byl uchopen již ve své definitivní podobě a muzikanti ho začali míchat s jim známou hudbou, a tak i zde proběhl vývoj a formování, než se ucelil do konečné československé podoby. Jestliže ve Velké Británii a USA to trvalo dvacet let, u nás proběhl „rychlovývoj“ v průběhu třech let.  Pak zde vznikl naprosto specifický československý punk s vlastními pravidly a originální hudbou s českými texty.

Slovy Radka Šantrůčka (Šanov I): „ ... jsou to všechno kapely, který fakt měly myšlenky. Vlastně měly svoje myšlenky. Nepřejímaly nic z MTV, protože punk v současné době je jenom věc masmédií a peněz.“